Zaměstnání na celoživotní úvazek

Když jste těhotná nebo máte doma několikatýdenní miminko, fráze typu, užívejte si to, za chvíli vyroste, nejsou zrovna oblíbené. Být těhotná opravdu neznamená úplně být v sedmém nebi. Jste náladová, unavená, nemůžete si vzít prášek na bolest hlavy a před sebou valíte několika kilogramový náklad. A místo toho, aby vás po devíti měsících stresu, zda je vaše miminko skutečně v pořádku, v porodnici přivítali s laskavým úsměvem, často vás uvítají protivné sestřičky, které mají všech těch ječících matek a miminek dost. Samozřejmě ne všechny jsou takové. Ale empatie by se v nemocnicích dala vyučovat. Já jsem alespoň měla štěstí na gynekologické oddělení včetně primáře, kteří byli velice profesionální a hlavně milí, což rodící ženy opravdu ocení. Návrat na poporodní oddělení byl však plný rozčarování. Nejvíc mě však naštvalo, že jsem o tom, jak to na těchto odděleních chodí, nevěděla (nebo velice možně nechtěla vědět a proto jsem se o to nezajímala). S druhým dítětem si tuhle zkušenost ponesu a sama slobě již dnes, několik let dopředu, slibuju, že se nenechám vyvést z míry tím, když mě bude křičet sto kilová sestřička, že jsou děti savci a mám tedy vědět, co mám dělat.

Tohle všechno naštěstí trvalo pouhé tři dny (i když osobně jsem měla pocit, že tak dva měsíce) než jsme si naši milovanou dceru mohli odvézt domu. Další rozčarování přišlo v momentě, kdy jsme se doma poprvé rozbrečela. Takže nejdřív těhoteneství, o kterém se všude dočete, že je nekrásnějším obdobím v životě ženy. Což je lež jako věž, protože většinou se bojíte, že ještě nekope, že kope až moc, jak dopadne první screening, druhý screening... a celé to vygraduje porodem a poporodním obdobím v nemocnici, kde většinou narazíte na personál, který se k vám chová jako vy k excelu vy v kanceláři, když nemůžete přijít na to, proč vám nefunguje vlookup. A pak celé to šílené šestinedělí, kdy netušíte, co děláte, protože na to stát se matkou vás kromě přírody a jejího instinktu, nikdo nepřipravil a možná to vlastně ani nejde.

Ale něco vám řeknu, dny plynou a život utíká. Vaše dítě se na vás poprvé usměje, pak se otočí na bříško, posadí se, leze, postaví a udělá první krůček. Je jedno kdy. Není to soutěž. I když samozřejmě chápu všechny rodiče, kteří jsou nadšeni z toho, že jejich dítě dělá něco dřív. A samozřejmě i já. Nebudu vám tady vykládat, co všechno zvládne moje dcera v roce. Určitě se tady najdou rodiče, jejichž děti chodily o měsíc dřiv i o měsíc později. Ale chci vám říct jedno. I přes všechny tyhle starosti, i přes všechnu tu realitu, že být matkou je bráno často jako velká překážka (ať už jdete na pracovní pohovor nebo před sebou máte padesát schodů, dítě v kočárku a nikde nikdo kromě vás..., ať už jste utahaná z toho, že vaše děťátko ne a ne usnout nebo jste jako já v plném pracovním nasazení a pro sebe máte čas tak v dopravním prostředku na cestě do práce..., být matkou je nejlepším povoláním na světě. Jak říkáme my doma, sice na vás váš šéf někdy řve, ale opravdu to stojí za to.