Sdílíš, sdílím, sdílíme

Mnoho lidí veřejně kárá druhé za jejich příspěvky na sociálních médiích. Často slýchám „pořád si fotí jídla, ještě s upřesněním názvu restaurace“.  Nebo taky. „Fakt někoho zajímá, že si šla zacvičit.“ Ale třeba také. „To nemá nc jiného na práci než se fotit s knihama?“. Schválně jsem použila komentáře, které by mohly přesně vystihnout i mě. Řeknu Vám, proč to já nebo třeba vaše kamarádka ze sociálního prostoru děláme.

Když objevím dobrou restauraci, kde poměr cena výkon odpovída tomu, co jsem hledala, jsem nadšená. Takové místo vypadá následově. Pěkné a čísté prostředí, milá obsluha a dobré, zdravé jídlo. Naštěstí přesně takových restauraci či bister vyrostlo v Praze několik. A tak jásám a postupně chci do každého z nich. A když tam sedím a všechny mé smysly (oči, vůně, chuť, apod.) svítí zelenou kontrolkou, mám chuť napsat všem mým známým: „Tady je to  vážně dobrý. Musíš sem zajít, bude se Ti tu líbit“. To, že to někdo na druhém konci sociálního drátu chápe jako: Ježiš, zase se tady vytahuje nějakým jídlem z bistra, které zapíjí vínem a tváří se, že je hrozně cool“, je stav mysli člověka, který už já neovlivním. Ale co můžu ovlivnit je stav mysli člověka pozitivně naladěného, který si rád zapíše jméno restaurace do seznamu a někdy ji i vyzkouší.

Něco Vám řeknu. Když někde v kyberprostoru vidím fotku mé kamarádky z fitka nebo běhání, mám chuť jít také. Když ne hned, tak aspoň zítra. Fotografie mě motivují. Napadlo mě to před rokem, když mi jedna kamarádka psala: „Leni, taky jsem šla běhat, když jsem viděla, žes byla i Ty.“ No není to skvělé motivovat ostatní lidi k tomu, aby sportovali, jedli zdravěji a byli milejší? Já myslím, že je.

A také si ráda fotím knihy, ne abych se chlubila, že jsem gramotná a umím číst. Ale proto, že mezi mými kamarádkami jsou i ty, které také rády čtou a rády se nechají inspirovat. Toužím jednou po velkém obývacím pokoji s lenoškou, kde si budu při podzimních večerech vychutnávat se slovy v knihách také červené víno. Budu zalezlá pod dekou, schoulená pod rozsvícenou lampou, jež svým světlem bude kromě mě, zahřívat i listy stran. A budu přemýšlet, ke které knize (z mládí) se vrátím. Rozhodně to budou knihy o Coco Chanel. Také fejetony od Báry Nesvatbové a nová kniha od Aňy Geislerové. Nebojte. Nedělám tu reklamu. Mohu Vás ujistit, že ani jednu ženu neznám osobně. A že moji reklamu vlastně ani nepotřebujou. O tom jsem skálopevně přesvědčená. Dokonce ani Chanel mi nevisí nikde ve skříni, i když bych ráda. Všechny tři ženy jsou pro mě však osobnostmi, ke kterým vzhlížím a které mě inspirují. Jsou velice ženské a zároveň tolik silné. Takových žen znám samozřejmě víc. Ať už z knih nebo z mého skutečného života. Jsem velice ráda, že mohu prohlásit, že i mezi mými kamarádkami a známými jsou takové, které mě inspirují a motivují. ... třeba si je taky začnu fotit (vtip).