Nakrm ho, vychovej a nech jít ...

Nedávno jsme si s kamarádkou psaly o výchově našich dětí. Myslím, že obě máme na výchovu jakýž takýž stejný pohled. Tedy. Chceme mít z našich dětí děti vychované, takové, které by poslouchaly rodiče, k ostatním se chovaly s úctou a zároveň byly dostatečně sebevědomé. Na první pohled zdá se úkol jednoduchý. Reálně však skládáte maturitu bez toho aniž byste vůbec viděli maturitní otázky.

Zamýšlela jsme se proto nad otázkou, jak jen docílit toho, aby mě moje dítě poslouchalo a zároveň jsem v něm nepotlačila jakousi kreativitu. Aby pak učitelům ve škol(c)e neskákala moje dcera po hlavě a nedělala si, co chce. Ale taky aby z ní nebyla ušlápnutá holka bez názoru, po jejíž hlavě skáčou všichni ostatní.

Kniha s všeříkajícím názvem „Jak vychovat sebevědomé dítě“  českého psychologa Tomáše Nováka mluví v souladu s touto tématikou o takzvaném demokratickém modelu výchovy. Je to výchova, kdy mezi rodičem a dítětem panují zřetelná pravidla, která jsou však přiměřeně kontrolovaná. V takovém modelu se děti učí dialogu a rodiče tolerují jejich povahové zvláštnosti. Právě z dětí vychovaných v demokratickém stylu by pak měly vyrůst dospělí lidé, kteří jsou zdravě sebevědomí, aktivní, nezávislí a tvořiví. Ale také emočně vyrovnaní a cílevědomí.

Jenže přijde mi, že čím dál více rodin volí takzvaný ochranářský typ výchovy. Tedy výchovu s nekonečnou dávkou trpělivosti, ochraňování a tolerance před vším možným. Právě výsledkem této výchovy je ale, jak psycholog Tomáš Novotný zmiňuje, člověk závislý na autoritě, se slabou a přitom egocentrickou osobností a nízkým sebevědomím. Takzvaný oportunista. Takže zatím co si myslíme, že pro naše děti děláme to nejepší, protože je dokonale chráníme, nakonec jim možná právě tímhle škodíme. Nenadarmo nám možná naše babičky říkavaly, "jen si natluč nos, ať sám víš, jak to bolí". Člověk by si také řekl, čím víc svému dítěti dám, čím víc mu dovolím, tím lépe. Značkové věci, počítač v šesti letech a každá věc, na kterou si ukáže. Hlavně, že je dítě šťastné. Jenže co dál? Pokud si zvykne, že to co chce, dostane, jak se takový člověk bude chovat v dospělosti?

Nevím. Mé dceři je teprve rok. Ale pokud mluvím sama za sebe, jsem spíše vyznavatelem demokracii nežli zvýšené ochrany. Dcera dostane vše, co potřebuje, ne vše, co chce. Možná už si na to zvykla, a tak vlastně nic nechce. Neječí v obchodě s ukazováčkem zabodnutým v panence a umí poprosit. Když se mě někdo zeptá, jak jsem toho dicílila, vlastně sama stoprocentně nevím. Myslím si však, že jsou to právě třeba hranice, o kterých si rodiče často myslí, že jsou zbytečné a děti je potřebují. Proč? Ulehčují jim v rozhodování. Tohle ještě můžeš a tohle už ne. Od narození jsem dceři také všechno vysvětlovala. Byl jí týden, když jsem s ní mluvila o tom, proč je dobré jíst pravidelně  a byly jí dva měsíce, když jsem jí říkala, že musí spát celou noc, aby byla silná a zdravá. Teď je jí rok a hovoříme spolu na téma, proč zrovna sušenky nejsou tolik zdravé. Možná si někdo ťuká na čelo s tím, že jsem se asi zbláznila. Ale ona mě skutečně poslouchá.

Já naopak respektuju její touhu prolézat můj šatník a vyndavat mi rtěnky z kabelek. Nechám ji vytahat klidně všechny věci z šuplíků po celém bytě a nerozčiluje mě to. Když to pak spolu uklidíme. Každá naše akce vyvolá reakci. Pravidlem však zůstává, že ani jedna na sebe nekříčíme. Dcera nevříská, když něco chce a já nekřičím, když se mi něco nelíbí. Docílit takového způsobu výchovy mi pomohla i kniha “A dost” od Pamely Druckermanové. Jestli jste zvědavé, rozhodně si knihu vygooglete.

Jedno indické přísloví praví: „Dítě je hostem ve tvém domě. Nakrm ho, vychovej a nech jít“. Kruté? Možná. Pravdivé? Pro mě určitě.