Já, já, já jenom já

Někdo potřebuje být motivován, někdo se motivuje sám. I já mám zasebou dlouhou cestu, kdy jsem věřila v to, že motivovat mě může kdokoliv, jen ne já sama.

Při pohledu na své dítě, které se samo od sebe touží naučit co nejvíc, ať psychicky nebo motoricky, věřím, že s motivací něčemu se naučit, se rodíme. Ale i dítě potřebuje nějakého lídra, tedy rodiče, který mu ukáže, jak se co dělá a podporuje ho v tom, jít správným směrem. Jsou to právě děti, které vzhlíží ke svým rodičům a napodobují je. Dcerky v podpatcích s červeně namalovanou pusou (a půlkou obličeje) a kluci při kopání si s tátou do brány. Jenže pak vyrosteme. Zhruba někdy mezi patnáctým a devatenáctým rokem to s motivací u většiny puberťáků prudce klesne. A pak přijde maturita a přijmačky na vysokou...  Po vysoké (či po maturitě) nastoupíme do práce a tady to všechno začíná. Najednou nad vámi nestojí nikdo, kdo by vám řekl: „Snaž se, uč se a víc dostaneš“. Spíš naopak. Pracujete do sedření a dostáváte maximálně tak víc práce. Což ale většinu lidí spíš demotivuje než naopak. A tak jde naše motivace do kopru. Přestáváme se snažit a odmítáme udělat něco navíc. Nedejbože pomoct kolegovi. Pche. Při nejlepším tlačíme hodinky, abychom mohli opustit kancelář, v horším případě celé zaměstnání. Ve třiceti můžeme soutěžit o nejnedemotivovanějšího zaměstnance zeměkoule než nám dojde jedna věc. Stejně jako mě. My jste tím, který může všechno změnit. Nebo tedy jinak řečeno, motivovat se. Pořád čekáme, že nás bude někdo vést. Dokud bydlíme u rodičů, kteří nás živí a šatí a je nám do dvaceti, pak se to dá čekat. Pokud ale čekáme, že nás budou motivovat všichni kolem nás jen ne my sami, pak náš život bude dost nešťastný.

Je lehké shodit naši pracovní nenasazenost a demotivaci na šéfa. Je těžší zamyslet se nad sebou a položit si otázku, co můžu udělat proto, aby se to změnilo? Co v životě chci? Kariéru, rodinu, víc přátel...? Go for it! Je těžké přiznat si, že většinou si v našem štěstí bráníme my sami. Nadáváme na všechny kolem, ale vlastní chyby si přiznáme málokdy. To my jsme těmi, kteří si, sebe samým, házejí klacky pod nohy. My máme být tou sirkou, tím zapáleným ohněm a všichni kolem nás dřevem, uhlím a olejem připraveným nás v tempu udržet. Nečekejme až nás namotivuje vyšší číslo na výplatní pásce a pochvala od šéfa. Buďme motivováni ještě dřív než se to stane.

Motivace, z latinsého "movere", tedy hýbat se, je jakási energetizace našeho chování, nějaké uvádění se do pohybu. Buďme vždy my tím motorem, který nastartuje a nadchne se pro něco. Nenechávejme jiné, aby v nás zapalovali touhu po tom, co chceme my sami.