Holky sobě nebo naopak?

Někdy mám ten pocit, že místo toho, aby ženy držely při sobě, jdou si po krku a závidí si. Jakoby nestačilo, že musíme celé společnosti neustále dokazovat, že umíme pracovat stejně dobře jako muži (myslím tím odvádět stejně dobré pracovní výsledky). Ale i mezi ženami se najdou takové, které umí řešit problémy konstruktivně a pomáhat si. Jenže kolik jich je...

Tato moje teorie (která asi nebude pouze mou) se mi potvrdila již v mateřství. Mám pocit, že pokud náhodou máte vychované dítě, dostatek času na sebe a prakticky pro vás dítě neznamená žádnou větší změnu ani překážku, jste ostatními matkami nenáviděna a jste terčem kritiky. Paradox. Nemyslíte? Jako kdybych já se smála té, které dítě prostě nespí, brečí a odmlouvá. Je to pro mě dost nepochopitelné. Místo toho, abychom si pomáhaly, čtu si jak se ženy posmívají těm, které doma mají režim a předbíhají se v tom, jak pozdě chodí jejich dítě spát, kdo udělal víc čmáranců na zdi a co všechno doma zničily. Nevím, jestli jsem tedy normální, že se tomu nesměju, ale přijde mi skutečně divné útočit v těchto disciplínách na první místa, ještě u toho stihnout pomluvit vychované děti a jejich ultra super maminky. Ale budiž.

Před týdnem jsem stála v jenom knihkupectví a vybírala jsem si knihu, kterou bych si koupila, když v tom mě zaujal regál s knihami typu „Kolegyně je mrcha, Hodné ženy to nikam nedotáhnou, Buďte čúzou, apod. Tyto knihy nehledejte, tituly jsou vymyšlené, avšak tématika reálně existujících knih se skutečně nesla v tomto duchu. Málem jsem omdlela. Místo toho, abychom mužům ukazovaly, že jsme emočně stabilní a máme vše pod kontrolou, ukazujeme pravý opak. Nedokážeme si věci vyříkat na rovinu a jít dál s čistým štítem. A když se o to jedna snaží, vypadá u druhých hloupě. Nebojím se zeptat se zkušenější kolegyně na názor. Nemám ráda tabu. Ráda se přiučím, ráda si vyslechnu, co nemám dělat a co naopak dělat mám. Je to takový problém naučit se mluvit o něčem problematickém bez toho, aby z konverzace o problému vznikl další? Možná kdybychom k problému přistupovaly konstruktivněji a měly snahu si věci vyříkávat mezi sebou, nemusely bychom chodit za muži, aby nám radili co dál.

Ačkoliv o sobě rády tvrdíme, že jsme sebejisté a sebevědomé, nemyslím si to. Nevím, v čem je ten pravý problém, ale až opravdu budeme sebejisté a sebevědomě, nebudeme se muset pomlouvat, řešit hlouposti a půjdeme problémům naproti. Nejen je odsouvat a tvářit se, že neexistují. Těším se na tu chvíli. Do té doby nám bohužel budou muset pozice výkonnostních ředitelek ovlivňovat kvóty, ne my samy.